Jak se žije se spotřebou průměrného Čecha: Zpověď bez cenzury v 7 tezích.

Průměrná česká spotřeba se pohybuje mezi 138 až 163,5 litry piva na osobu ročně. (rekordy v ČR byly letech 2005 a 1992) Vždy mě zajímalo, jak to jako vypadá? Ty čísla vypadají hrozivě, ještě hrozivěji ale vypadá když si uvědomíme že je to jedno pivo co 35 hodin. Zajímavý je i trend. V celkové spotřebě alkoholu jsou jen 2 země které jsou pokaždé v první desítce v různých tabulkách spotřeby čistého alkoholu. Maďarsko a my. Ještě děsivější je že co se piva týče byla spotřeba piva v 60. letech na polovině, a za první republiky se pro venkovské rodiny jednalo dokonce o lehce luxusní záležitost.

"Neznám nikoho kdo by řekl: Vypiju ročně průměrného Čecha!"

K pokusům na lidech (a za vlastní prachy) se hledají dobrovolníci těžko. Nezbylo než v čase kdy na sobě všichni krutě makaj po večerech a o víkendu to prokládají fotkami na Facebooku ze Spartan race příjmout opravdovou výzvu.

Auto jsem tehdy neměl a neřídil. Mám možnost se krásně vyspat a mám volné víkendy. Základní předpoklady pro to nikoho neohrozit. Své postřehy bych chtěl předat v těchto sedmi tezích. Z původně předpokládaného hrdinského eposu batlení škopků seriovým pijáctvím, se ale nabízí otázka: Kde to jako vůbec žijem?!

1) Nebezpečná síť kolejí a nádražek.

Česká republika má jednu z nejhustších železničních sítí na světě a na každém větším uzlu je nádražka nebo obchod. Pokud aspirujete na svých 327 ks ročně, můžete luxusně už po cestě na víkend dát svých 5 tam i nazpátek. České vlaky jsou výjimečné. I když je to nezákonné a ve většině západní Evropy by vás vyrazili po prvním "tsss" otevřeného lahváče z vagonu, tady máme často otvíráky i v interiéru. Je zajímavé že i na komunitním serveru beerborec.cz najdete poměrně dost lidí co se alespoň podle jejich nicků motají kolem železnice, k dobrému ale slouží to že i děsivé průměry 3,5 denně jsou často tvořeny půldeckovými ochutnávkami.

2) Alkoholická infrastruktura.

Nenajdete zemi která by byla tak přívětivá ke koloběhu lahví piva (kromě těch kde to není motivováno pohodlím alko-sokolíků, ale ekologií). V podstatě obratem můžete kdekoliv přezbrojit za přestupu prázdné za plné a objednat si kelímek k tomu.

3) Cena.

V pohraniční stanici se američan ptá kde jsme vzali pivo. Pojď, pozvem tě. Né to je drahý. Pojď s náma do nádražky. Střih. Stejně bych vám to chtěl zaplatit. Ok, gimme a buck. What? Is that cheaper even than a water? (Dobrá, dej mi babku. Cože, to je levnější než voda?) Perlička: Průměrná spotřeba Čecha ročně výjde na něco do 6000 Kč za rok.

4) Lidi.

Pojď s náma chlastat do jídeláku. Tak jo. A proč jste mě vůbec pozvali? Čouhá ti z batohu lahváč, ty nemůžeš být zlý člověk! Společenská přitažlivost alkoholu a lidí kolem něj je všeobjímající. Někdo mu rovnou říká sociální lubrikant, schválně kdy jste naposled a po třicítce jste s kámošem nešli na pivo, ale ven na lítačku jak za mlada s klíčem na krku? Jasně vysmáli by se vám. A to né za to že dřepíte na škopku, tak jako pokaždé kdy se vidíte.

5) Kvalita.

Překvapivě jde o jedinou kategorii která vám v Česku cestu za rekordem výrazně stíží. Jsou hospody kde i tři odnesete bolehlavem. Špatný trubky udělaly pro nižší míru spotřeby alkoholu asi víc než celý Nešpor i s úsměvem hlemýždě.  Ani pivovary samy nezůstavají pozadu. Je tu vyřeďování na požadovanou stupňovitost a tetrahop. Ale hlavně že tu dobrému pivu každý rozumí… To že "v jugošce a řecku je to horší" bohužel není moc dobrá omluva. Jaký rozdíl oproti bavorskému zákonu z roku 1561 kdy v pivu může být jen ječný slad, chmel, voda, kvasnice a ENDE!

6) Pít na rychlost je blbost a prasárna.

Ano, stalo se něco co se v časech replikační krize stává i jiným výzkumníkům. Vstoupil jsem do experimentu svým chováním, a to nezachováním svého předchozího životního stylu. Jestli pro mě na začátku bylo lákavé překonat denní průměr 0.9, teď do konce roku čekám jestli sleze aspoň na 1.1 denně. Modří už vědí. Přepít spotřebu průměrného Čecha jde v klidu i za půl roku.

7) Nemá to ani zdaleka takový vliv na postavu.

Já, jakožto jediný pokusný objekt jsem vzorkem neprůkazným, přesto v srovnatelném období roku a to ať standardního nebo toho v průběhu pokusu jsem vždy naprosto stejně přibral a to asi 6 Kg. V obou srovnávaných obdobích jsem ale byl bez ohledu na pivo postižen nutností vypracování akademické práce… Tato možná hypotéza ovšem vyžaduje ověření na širším vzorku…

Zbývá jediný závěr. Rizika pro jednotlivce už známe, dobrovolníků je potenciálně celá republika. Nezbývá než v dalším z příštích článku předložit metodiku nyní již skupinového výzkumu a návrh dotazníků. Větší starosti mám ale po svém pokusu o to ,abychom našli vůbec dost lidí do kontrolní skupiny a to i přes to že účast v ní objekt nestojí vůbec nic!

Ceny z přelomu tisíciletí? V Dubňanech stále aktuální

Při toulkách venkovem snad nemůžete narazit na větší zklamání, než když dorazíte do obce postrádající hospodu, bufet či jakékoliv zařízení, kde by bylo možno uhasit žízeň po pivu a dobrodružství. Dubňany na Hodonínsku, ač mají status města, jsou klasickou dědinou mezi poli - kostel, sámoška, „obchodní centrum“ v podobě rodinného baráku čítajícího hned dva obchůdky, takže zde se takového zklamání nedočkáte. Už první dojem z hospody U Zvonu by měl v návštěvníkovi naladěnému na vlnách Grcky vyvolat nadšení – stěny interiéru komplet pokryty klasickými cetkami, není zde kousek místa, kde by nebyl nějaký retro plakát, podtácek, tranzistorák, kytara, medaile či myslivecká trofej. V deskách na provázku visí u stěny i čestné uznání za práci nějaké soudružky při slavnostní příležitosti 30. výročí znárodnění českých lesů a podobné dokumenty a listiny z různých dob. To vše s kombinací s přívětivou obsluhou sice oblaží srdce čtenářovo, leč samo o sobě to nestojí za zmínku. Dubňanský podnik nad ostatní podobné vyčnívá hned v několika ohledech. Když jsem v roce 2017 poprvé navštívil hospodu U Zvonu, byla to náhoda. Každý rok koncem léta zde jezdím do nedalekého areálu kempu „Josef“ na malý punkový fesťák, který si na nic nehraje a hrdě nese název Agrofest (Babišův koncern v tom bohudík nemá prsty). Tato hospoda byla první, na kterou jsme na procházce po okolí areálu narazili. Pár místních štamgastů na lavici před vchodem a zahrádka ve dvoře jinak v té době zaskládaném harampádím a stavebním materiálem slibovali uspokojivou dávku autenticity. Usadili jsme se tehdy na zahrádku u krbu obskládaného hromadou věcí, o kterých jsme doufali, že je někdo jistě brzy roztřídí a odveze do sběrného dvoru. Vrchol hromady zdobilo staré rádio nepochybně v tuzexu pořízené a dosti odrbaný stojan s nápojovým lístkem. Bavíme se představou, jaké to byly krásné časy, kdy desítka stála 17,-Kč a dvanáctka dvacku. Po pár minutách vyleze usměvavý pan vrchní, evidentně zvyklý na punkové osazenstvo, a s úsměvem praví „Děcka, pustím muziku...“ a zapojí ono rádio kamsi do prodlužky a zapne ho. Hned potom vezme ošuntělý nápoják a položí ho na stůl. Objednáme si stále nevěříce, že ceny jsou aktuální. Dali jsme si jedenáctku Rychtáře za 20,-, ale prohloupili jsme, dvanáctka stojí stejně. Za panáka tuzemáku chtějí 17,- Kč, za Morgana 25,-. A to ještě není vše. Od místních se dozvídáme, že zde trvale platí akce „každé páté pivo zdarma.“ Platnost této akce nám záhy potvrdí i personál. Asi bych nechtěl být játry alkoholika žijícího poblíž. Letošní Agrofest 2018 již tedy nutně znamenal povinnost další návštěvy Dubňan. Krámy ze zahrádky zmizely, ceny však zůstaly stejné. I akce 4 + 1 piva stále platila. Potěšen existencí tohoto skvělého místa jsem si opět vychutnal pivečko za dvacku. Na odchodu jsme ještě byli svědky nefalšované hospodské bitky, která jen dokreslila celý ten báječný kolorit. Hospoda U Zvonu tedy rozhodně patří mezi místa, která stojí za to navštívit, dokud tu jsou.